Zakarpatská Ukrajina 2018
Na Ukrajině už jsem byl, ale spali jsme jen na jednom místě a jezdili po okolí. To jsem chtěl změnit, a proto jsem se rozhodl, že si chci projet celou Zakarpatskou Ukrajinu. Naše cesta povede, mimo jiné, také okolím penzionu U Leva, a to je oblast, kterou už tak trochu znám. Na mapě jsem označil oblasti, které chci projet a tvořil se plán. Přesnou trasu jsem neplánoval, protože to nikdy nefunguje. Zadal jsem tedy jen body, kterých se budeme snažit držet. Dovolená bude 10ti denní. Teď to všechno jen zrealizovat. Na cestu se vydáváme čtyři, na motorkách 2x Triumph Tiger 900, Honda Transalp 600, BMW F 800 GS.
Kufry jsem nechal doma a sbalil jsem se jen do válce, který má 60 litrů a stan. I tak motorka měla určitě 300 kilo.
Autovlakem už jsem párkrát jel, tak mě tato přeprava příliš nepřekvapila. Výhoda je úspora času a vzdálenost 700 km, kterou urazíte pře noc.
Rozestláno máme a ještě si připít na tu naši cestu a brzo do pelechu. Průvodčí nemá rád, když se ponocuje, a ten se musí poslouchat.
Těšili jsme se na dostatek offroadu. Ten přišel hned první den. Cesta tady totiž končila a museli jsme se vydat jinudy. Na takové cesty, které končily, nebo byly neprůjezdné, jsme narazili vícekrát. Některé cesty byly opravdu jen pro lehká endura, ale my jsme to nevzdávali a zkoušeli jsme to vždy projet i za předpokladu, že se budeme vracet.
Za příznivého počasí jsme spali ve stanu u řeky. Pivo jsme koupili cestou a uvařili zásoby z domova.
Z města Volovec, směr Volosyanka, se jede podél kolejí a podél řeky. Na přejezdu jsme narazili na dělníky, kteří prováděli výměnu kolejí. Po chvilce nás pustili dál a my tak mohli pokračovat.
Brody už byly horší. Vody bylo víc a mně ty brody zrovna nešly a ten den jsem měl častou koupačku. Vždy, když jsem viděl vodu, tak už jsem se vlastně koupal. Na brod jsem se vydával vždy neohroženě s pocitem, že to snad projedu suchou nohou.
Při každé pauze, nebo svačině, jsme sušili boty. Pár dní to trvalo, než všechno uschlo.
Jídlo na Ukrajině je dobré a všude nám chutnalo. Častým jídlem byly opečené brambory s klobásou a vajíčkem. Také polévka boršč, jejímž základem je masový vývar spolu s červenou řepou. Dále se přidává hlávkové zelí, cibule, mrkev, rajčata, brambory a kopr. Varenyky jsou plněné taštičky podobné italským ravioli. Jako náplň se používají brambory, mleté maso, zelí, tvaroh nebo také ovoce.
Cesty na Ukrajině jsou bez zákazu a může se jezdit prakticky všude. Je to omezené jen motorkou a jezdcem.
Cesta byla doopravdy rozbitá a nebylo snadné se dostat na vrchol. Dokud to člověk nezažije, tak to nepochopí. Nám přišlo zvláštní, jak se motorka dostala do takové pozice. Vše bez poškození a jízda pokračovala.
Když se dostanete na vrchol, tak se musíte dostat i dolů. A to je taky zajímavé.
Našli jsme si cestu, kterou používají lesáci. Tuto cestu bych přirovnal k černé sjezdovce. Zpočátku to vypadalo v pohodě, ale pak se cesta začala svažovat a bylo to horší a horší. Je pravda, že dole jsme byli dřív, než kdybychom jeli cestou lepší a delší.
Další bivak u řeky. Okusili jsme i místní uzeninu na ohni. Samozřejmostí bylo i místní pivo.
Naše banda na cestách stále ještě při chuti.
Takhle to dopadne, když voda vezme cestu a musíte kus po cestě, která vlastně ani cestou není.
A zase ta voda. Pro tento rok jsem se stal vodníkem.
Další spaní bylo v národním přírodním parku Hutsul. Ráno jsme pokračovali směr vesnice Sarata a ta už je na hranicích s Rumunskem.
Měli jsme v plánu vyjet na kopec a jet cestou podél hranic asi 70 km. Při příjezdu na nás čekala zavřená brána. Po chvilce přišel chlapík a zaplatili jsme mu poplatek za vstup do národního parku. Vzhledem k tomu, že začalo pršet a bylo už odpoledne, tak nám nabídl, že můžeme přespat u nich v domě. A tak se také stalo.
Ráno jsme se vydali po cestě, která se po kilometru stala řekou a museli jsme vodou. Když jsme zdolali těžký úsek a jeli dál, tak cesta byla úplně v pr.... Vedla do prudkého kopce a byly tam výmoly po vodě, která tudy nedávno tekla. To doopravdy nebyla cesta pro naše stroje, tak jsme jeli zpátky a cesta podél hranic se neuskutečnila.
Na Kamenité cestě jsem zjistil, že mám defekt. Musela proběhnout oprava. Našli jsme v pneumatice drát, který musel pryč. Byl to můj první defekt na cestách a šlo to vcelku hladce. Po výměně jsme dofoukli kompresorem a pokračovali jsme dál. Celá akce trvala asi hodinku.
Tady to bylo dobré a já se poprvé nekoupal.
Náhradní cesta byla také pěkná a vzhledem k tomu že bylo po dešti, tak to bylo na blátě.
I takovou cestu najdete na Ukrajině. Je vyhrazena pro těžbu dřeva.
Na tomto místě se motorka prostě zabořila a nešlo s ní hnout.
Cestou zpět jsme si řekli, že pojedeme přes Koločavu, kde je hospoda "Četnická stanice". Tady jsme i přespali a večer popili s lidmi, kteří chodí v okolí po horách. Jeden už tam jezdí léta a zná to tam jako své boty. Koločava proslula jako rodiště obávaného loupežníka Nikoly Šuhaje. Směrem k jezeru Siněvir se nachází hroby tří českých četníků, kteří zemřeli během služby v Koločavě. Jednoho z nich zabil Nikola Šuhaj. V letech 1918 - 1938 byla obec součástí Československa.
Navštívili jsme i penzion U Leva, kde jsme strávili dva dny a pojezdili na lehko po okolí. Při mé první návštěvě jsem se nedostal na vršky polonin, protože cesta byla kvůli bahnu nesjízdná. Teď jsem si vše vynahradil a nahoru se dostal. Na vrcholu jsou hezké výhledy po okolí a poježdění je báječné.
Ranní vykládka motorek na hlavním nádraží proběhla bez komplikací a naše společná fotka dokazuje spokojenost. Teď hurá domů za rodinou a vyprávět zážitky z cest.
Na cestě po zakarpatské oblasti jsme poznali lidi, kteří nám radili kudy kam a také ty, kteří nás nechali přespat u sebe doma. A to je na cestě to nejhezčí. I když byla spousta cest uzavřených z důvodu deště nebo obtížnosti pro naše stroje, tak se celá výprava povedla a my jsme si to opravdu užili. Projeli jsme všechny kraje v této oblasti a musím říct, že jiný kraj, jiný mrav. Jestli se ještě někdy vydám tímto směrem, tak už to bude dál, abych poznal Ukrajinu celou.
Komentáře
Okomentovat