Albánie 2017

O Albánii jsem přečetl hodně cestopisů. Informace jsem získal také od kamarádů, kteří tam byli. Čím více jsem toho o Albánii věděl, tím více mně lákalo ji navštívit. Sever Albánie je moc turistický a já jsem hledal spíše odlehlá místa bez turistů. Měl jsem také informaci, že slavná silnice SH 20, která byla šotolinová, už má nový povrch a také proto jsem si řekl, že sever ne. Na internetu jsem narazil na zajímavou knížku od Filipa Webera, který má Albánii projetou jak turisticky, tak i závodně. V Albánii se jezdí rallye a to se mi líbilo. V knize byly veškeré informace o trasách, ale i o jiných užitečných věcech, které vás mohou na cestě potkat. Trasu jsme jen upravili pro náš plán. Převážně jsme jezdili po stopách rallye Albánie. Sehnal jsem parťáky a domluvili jsme podrobnosti o cestě. Nechtělo se nám jet po ose a proto jsme zvolili převoz motorek dodávkou. Ušetří to spoustu času a ten my potřebujeme, protože pojedeme na 10 dnů. Měli jsme dodávku, kde se vešly tři motorky bez problémů a v kabině se mohlo i spát. Ideální pro naši cestu. Měli jsme v plánu projet střední a jižní část Albánie. Naše cesta vedla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii, kde jsme si našli hotel. Předpokládali jsme, že budeme mít zaparkovanou dodávku na parkovišti u hotelu. To se také povedlo a dodávka odpočívala na hotelovém parkovišti za poplatek 20 Euro/týden. Z Makedonie jsme se tedy vydali na motorkách 2x Triumph Tiger 900 a Honda Transalp 600.

Dva stejné stroje, které jsou v detailech jiné.

Motorky jsou naložené a jsme připraveni vyrazit. Cesta nám zabere 17 hodin a za volantem se budeme střídat.

Když jeden řídil, druhý hlídal řidiče v polospánku a třetí spal na kavalci.

Do Albánie jsme vstupovali na hraničním přechodu Debar a tam naše cesta také začala.

První den v horách. Úsměvy na tvářích říkají, že jsme spokojeni. Před námi je dlouhá cesta plná offroadu.

Hledáme tu správnou cestu na jezera Lure. Každý prozkoumává jednu stranu.

I takové věci se stávají na cestách. Stačí se jen trochu zasnít a je to tam.

Cesta na jezera Lure byla obtížná. 14 dnů před námi tudy jel kamarád a upozorňoval nás, že cesta je pod vodou. My jsme měli cestu bez vody, ale plnou šutrů.

K národnímu parku Lurská jezera vede špatná přístupová cesta, dlouhá 100 km. Kopcovitá krajina skrývá čtrnáct ledovcových jezer a okolí je dost poničené těžbou dřeva. Žijí tu medvědi, rysi a vlci.

Offroadu mezi jezery jsme si užili vcelku dost a zabralo nám to více času, než jsme předpokládali.

Známky deště jsou patrné a stačí si vybrat špatnou stopu a motorka se topí v bahně.

Museli jsme i přenocovat a doufat, že nás nepřekvapí medvěd. 

Po dvou dlouhých dnech jsme zdolali jezera a za odměnu jsme si zajeli dopřát místní jídlo a ochutnat i místní pivo.

Odpočinek, který si zasloužil každý z nás.

Honza zachránce přijel na pomoc Honzovi. Na fotce to tak nevypadá, ale cesta je z prudkého kopce a na štěrku to pěkně klouzalo.

Další naše stanování bylo na pozemku, který vlastnil jeden starý pán. Nechal nás přespat u vody a poradil nám, kam si máme dojít pro pitnou vodu. On si pro ni chodí cca 300 metrů od domu.

Po čtyřech dnech jízdy v horách, Honza s Tigerem zjistil, že má úplně v háji zadní destičky. V prvním městě jsme to museli řešit a našli jsme servis, kde opravovali skútry. Zastavili jsme a ukázali problém.  Mechanik ze servisu zašel do garáže a ze šuplíku vyndal nové brzdové destičky, které přesně odpovídaly těm, které jsme potřebovali. Koukáme jak z jara a jsme rádi, že se vše vyřešilo během malé chvilky. Honza si pro jistotu nechal vyměnit i přední, které v šuplíku byly také.

Jedna z etap vedla korytem řeky. Když je vody málo, jezdí tudy i místní obyvatelé. Korytem jsme jeli asi dvacet kilometrů.

Jeli jsme směrem na Gjerbes, kde jsme měli v plánu přespat.

Na doporučení jsme přespali v "hotelu s polopenzí". Hotel byl určitě bez hvězdičky a k večeři jsme měli kuře, které ještě ráno běhalo po dvorku. Druhý chod byly špagety po Albánsku.

Po ránu vyrážíme na Varri i Abaz Aliut, ve výšce 2300 metrů nad mořem v národním parku Tomorrit.

Výhledy z vrcholu jsou bezkonkurenční.

Hrobka Abaz Aliho je posvátným místem pro věřící Bektashi v národním parku Tomorri. Každý rok koncem srpna přicházejí na poutní místo tisíce věřících této sekty.

Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. To nebyl můj případ. Z každého pádu se člověk přiučí, aby nedělal stále stejné chyby. Prostě málo plynu. 

Po dlouhé trase cestou, která nebyla ani vidět, jsme narazili na konec. Cestu vzala voda a motorky jsme museli přetahovat ručně.

Když nás vysoké teploty pěkně unavily a byli jsme připraveni na  pauzu, narazili jsme na termální pramen. Obloukový římský most a několik termálních pramenů, ve kterých se můžete vykoupat přišly v pravou chvíli a my jsme toho řádně využili. Jsou tu také dvě malé restaurace a dá se tu i kempovat.

Cest, které vzala voda bylo víc, ale tady to vcelku projet šlo.

Když se stmívalo, potřebovali jsme někde složit hlavu. Věděli jsme, že se přes vesnici Frasher jezdí rallye Albánie a mívají tam i bivak. Když jsme tam dorazili a řekli jsme, že cestujeme podle knížky Filipa Webera, tak pán věděl o co jde a našel nám místečko na bydlení. Spali jsme u muzea, kde jsme měli i průvodce. Ten nás provedl a vyprávěl o historii vesnice.

Nový stroj pro rok 2017

Cestou z vesnice Frasher jsme narazili na domorodce, kteří nakládali uhlí, které si sami vyrobili. Navázali jsme kontakt a pomohli naložit náklaďák. Pánové žijí v horách a starají se o milíře.

Milíř je od starověku používané zařízení pro výrobu dřevěného uhlí. Zajišťuje pomalé hoření za minimálního přístupu vzduchu, ale při relativně vysoké teplotě, přičemž uvnitř milíře dochází ke karbonizaci.

Ze 100 kg dřeva se získá přibližně 20 kg dřevěného uhlí

Chvilku mi vrtalo hlavou jestli nemám svůj stroj vyměnit za jednoho koně.

Ochridské jezero je na hranicích Severní Makedonie a Albánie. Nachází se v mezihorské tektonické kotlině. Vzniklo před 3 až 4 miliony let. Je 30 km dlouhé, maximálně 15 km široké a dosahuje maximální hloubky 285 m.

Na jezeře mají unikát. Druh ryby - pstruh Salmo, zvaný Koran. Je to vyhledávaná kulinářská pochoutka. Pouze ovšem jen na albánské stráně, protože na makedonské straně je tato ryba chráněná.

Dovolená pomalu končí a pivo je zasloužené a velmi dobré.

Když máš hlad, tak není co řešit. Jen doufat, že bochník chleba bude stačit pro tři.

Cestou na hraniční přechod jsme narazili na vrakoviště vlaků. Jejich posledním cílem bylo hornické město Prrenjas.  Zajímavé místo.

Dorazili jsme zpět do Makedonie, k naší dodávce. Nezdržovali jsme se, naložili motorky a vyrazili zpět. Čekalo nás opět 17 hodin za volantem.

Cesta do Albánie byla zajímavá v tom, že vedla po stopách rallye Albánie. To znamená, že to nebylo jednoduché. Doopravdy byly úseky, které byly obtížné a nebylo snadné je zdolat. Nakonec jsme projeli vše, co jsme chtěli, a nikomu se nic nestalo. Já osobně jsem se na cestu připravoval důkladně. Sportem jsem udržoval kondičku a trénoval jsem na motorce. Albánie je krásná země, která má co nabídnout a jsou místa, kde dva dny nikoho nepotkáte. Spousta cest by byla po dešti určitě neprůjezdná.

Mapa:  Google mapy

Děkuji za přečtení a sdílení