Bosna a Hercegovina 2016

Cesta do Bosny začala tím, že můj kamarád Honza mi nějaký čas před odjezdem oznámil, že nastoupil do nové práce a nemůže si dovolit odjet. Měl také ale dobrou zprávu. Našel za sebe náhradníka, který se ke mně přidá. Za nějaký čas jsem se potkal s Romanem. Řekl jsem mu, jaký mám plán a jemu se líbil. Bylo rozhodnuto. Do Bosny a Hercegoviny se pojede. Setkali jsme se ještě jednou, na enduro akci Pozďatín, kde jsme si řekli zbytek plánu. Termín odjezdu byl stanoven na 17.6.2016. Místo Honzy jede Roman a to jsme se viděli jen dvakrát. Obdobnou situaci jsem zažil v Kosově a bylo to fajn. Měl jsem v plánu jezdit v horách a v lesích, spát ve stanu a jíst u ohně, nebo na pařezu v lese. Roman souhlasil. Vlastně byl nadšený, že se najde stejný blázen jako je on. Kamarád, který se vrátil z Bosny 3 týdny před naším odjezdem, nám dal důležité informace a dobré typy, které bychom neměli vynechat. Naše cesta vedla přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko až do Bosny. Jeden den přejezdu od rána do večera a jste tam. Cesta se uskutečnila na motorkách Triumph Tiger 900, BMW F 800 GS.

Náš první bivak byl na hranicích, na Chorvatské straně u řeky Una. Přijeli jsme za tmy a hledali jsme úkryt před zvědavci. Na místě, které jsme si našli, bylo mnoho komárů. Stany jsme stavěli v helmách.

Most na hraniční přechod Kostajnica jsme přejížděli hned ráno. Za krátký čas už bychom měli jezdit v lesích a po cestách, které nejsou ani v mapě.

Náš druhý bivak na území Bosny byl na louce u řeky. Všude na loukách se sušilo seno. Raději jsme tedy požádali majitele o povolení tam přespat. Ten svolil a také si s námi dal naši domácí pálenku. Před koncem dne mi motorka začala špatně táhnout a vůbec nejela. Postavili jsme stan a pak jsem obvolával kamarády a servis o radu. Nakonec jsem nechal motorku osudu a doufal jsem, že se třeba do rána opraví sama.

Motorka se sama neopravila a tak jsme museli řešit problém. Našli jsme pána v autoservisu, který také jezdí na motorce. Ten nám půjčil půlku dílny a nářadí aby jsme mohli motorku opravit. Vytáhli jsme karburátory, vyčistili jsme je a všechno jsme pofoukali vzduchem. Zkontrolovali jsme také svíčky, ty už byly horší. Když jsme je ukázali pánům v servise, jeden na chvíli zmizel a po dvaceti minutách se vrátil s novými svíčkami. Skvělé. Dali jsme všechno dohromady a jelo se dál. Za pronájem garáže a nářadí nechtěl majitel nic, jen pár korun za svíčky.

Chvilku to jelo dobře a pak to zase začalo. Pustili jsme se do čištění vzduchového filtru. Nic. Čekal nás těžký výjezd po kamenech a s motorkou v takovém stavu bych to asi nezvládl. Říkal jsme si, co ještě by mohlo být špatně a pak mě napadla ta nejjednodušší věc. Zajedeme na pumpu kde mají natural 98 a já tam dotankuju do plna a uvidí se. Po 15ti kilometrech začala motorka šlapat jak hodinky. Hurááá, motorka je opravená. Závada odhalena. Natankoval jsem benzín s vodou a to se mojí motorce moc nelíbilo. Myslel jsme si, že karburátor snese všechno, ale asi to tak není. Roman s BMW neměl žádný problém, a to jsme tankovali stejně. 

Cesta na Prokoško jezero je parádní. Cestou narazíte na studánky s pitnou vodou.

Trasa k jezeru byla dlouhá asi 30 km. Pěkný offroad. Když vyjedete nad jezero, musíte zastavit a jen se dívat. Je to tam nádherné.

Prokoško je ledovcové jezero v pohoří Vranica, v nadmořské výšce 1636 m. V současné době je chráněno jako přírodní památka. Ve vesnici si můžete dát i občerstvení.

Zastavili jsme také na zapomenutém olympijském sportovišti. XIV. zimní olympijské hry hostilo ve dnech 8. až 19. února roku 1984 bosenské město Sarajevo v bývalé Jugoslávii. Byla to vůbec první zimní olympiáda na území socialistického státu. V 10ti disciplínách se tady utkalo 1272 sportovců z 49 států. 

Olympijský hotel Igman, který v době své slávy ubytovával 502 soutěžících a další doprovodný personál. Během války v roce 1993 byl hotel vypálen a od té doby zůstává opuštěný.

Kousek od olympijského areálu jsme našli docela pěkné bydlení. Klid u vody a večerní oheň byl po celém dnu příjemnou věcí. 

První věc, kterou jsem viděl při probuzení, byly krávy. A to nejen ty dvě, které jsou na fotce. Bylo to celé stádo. I s pasáčkem. Ten pozdravil a pokračoval ve své práci.

Tato cesta vede do vesnice Lukomir. Tam ale také končí a dále je možno pokračovat jen pěšky. Od hlavní silnice je to asi 30 kilometrů mezi horami. Lukomir leží v nadmořské výšce 1495 m. Musím říct, že cesta je parádní. Vede pěknou krajinou a tak si užíváte cestu.

Cestou zpátky se mi přihodila menší nepříjemnost. Vyklepal se mi šroub z motoru. Nebylo to nic závažného. V prvním větším městě jsme navštívili vrakoviště. Šroub měl jemný závit a ten se na vrakovišti našel.

Přírodní jezero Boračko leží v údolí řeky Neretvy v pohoří Prenj. Jezero má několik přítoků, avšak odtok pouze jeden - potok Šištica. Voda je tak průzračná, že lze dohlédnout do hloubky kolem 8 metrů.

Když jsme jeli kolem, tak byla asi druhá odpolední. Když jsme zahlédli jezero, rozhodli jsme se pro dnešek cestu ukončit právě zde.  Postavili jsme stan a šli jsme se vykoupat. Vzhledem k tomu, že to byl kemp, zašli jsme si večer na dobrou večeři a pivo. Ptali jsme se na cestu do Mostaru, která neměla vést po silnici.

Přes řeku Neretvu je postaven obloukový most z 16. století. Je po rekonstrukci. Je dlouhý 29 metrů, široký 4 metry a nad řekou dosahuje výšky 24 metrů. Svou funkci plnil 427 let až do roku 1993, kdy byl během bosenské války chorvatskou armádou zničen.

Na mostě vždy stojí mladík který skáče do vody, pokud má určitý obnos peněz v klobouku.

Další bydlení, které jsme vlastně našli náhodou. Projížděli jsme okolo, viděli chatky a prostor ke stanování, tak jsme se jeli zeptat. Zjistili jsme, že jsme zajeli někomu na zahradu. Majitel říkal, že to sice není kemp, ale nebude mu vadit, když přespíme. Jeho žena nám uvařila večeři a s pánem jsme si povídali a popíjeli jeho domácí pálenku. Ráno nám ještě nachystal svačinu na cestu a peníze nechtěl žádné. Hodný to člověk.

Někde to vypadá i takto. Vyjedete z pěkného lesa a najednou se objeví ohromná hromada doutnajících odpadků.

Jeli jsme spoustu kilometrů lesem, až nás překvapila docela hluboká řeka.  Nechtěli jsme se vracet, tak jsme to museli risknout a projet. Za vodou vedla silnice, kterou jsme hledali.

Za tuto značku se nesmí, protože dále jsou místa, kde se nachází ještě nevybuchlé miny.

Naši cestu jsme završili tam, kde jsme ji začali. Na druhé straně řeky jsme stanovali první noc.

Na tuto cestu jsem se vydal s klukem, kterého jsem z větší části poznal až na cestě a musím říct, že jsme si jako motorkáři sedli. Máme stejnou zálibu jezdit přírodou a stanovat u vody. Domů jsme se vrátili celí, nikomu se nic nestalo a to je na cestách důležité. 

Video ke zhlédnutí:  

Na motorce po Bosenských šotolinách

Mapa:  Google mapy

Děkuji za přečtení a sdílení