Kosovo 2014

Tento rok jsem chtěl cestovat trochu jinak a podívat se i mimo asfalt. Proto jsem přemýšlel kam a s kým. Kluci v práci motorky do offroadu moc nemají, tak budu muset hledat jinou partu, se kterou se vydám. Začal jsem hledat na motorkářích.cz kdo kam jede a jestli náhodou někdo nehledá parťáka. Po nějaké době hledání jsem našel zajímavou destinaci. Na motorkáře to vložil kluk jménem Ondra, který sloužil  právě v Kosovu u jednotky KFOR. Znal to tam a věděl přesně, kam se jet podívat a naopak kam nejezdit. Chvilku jsem toto téma sledoval, jak se tam lidi hlásí, že určitě pojedou. Když už se rozhodovalo kdo pojede, tak jsem byl v kontaktu s Ondrou, který to měl na starosti a psal jsem, že já jedu na stopro. Myslím si, že ze začátku bylo přihlášeno asi 16 motorek a to je sakra hodně. Toho jsem se bál asi nejvíc, že nás tam bude jako smetí. Ale znáte to. Když se termín blížil, tak to začalo odpadávat z všelijakých důvodu a pomalu se počet zužoval. Nakonec nás s Ondrou, jako průvodcem Kosovem, bylo šest. Měli jsme sraz kolem poledního na dálnici u Břeclavi, na pumpě Shell. Den před odjezdem jsem se nemohl dočkat a motorka byla připravena na odjezd. Večer jsem se ještě mrknul na motorkáře jestli nejsou nějaké nové informace od Ondry. A byly. Psal, že se nemůže cesty zúčastnit ze zdravotních důvodů. Tak a co teď. Začaly pípat telefony a domluva byla taková že akce pokračuje dál a sraz platí i bez Ondry. Jediný člověk, co měl plán, byl právě Ondra a my jsme se měli jenom vézt a kochat se. Hned jsme psali Ondrovi aby nám poslal to, co měl v plánu. Večer jsem šel spát s tím, že nevím co bude druhý den a jak to vlastně všechno dopadne (tady je pro představu komunikace, která probíhala na netu  Motoexpedice Kosovo 2014  ). Po ránu jsem vyrazil směr Břeclav a doufal jsem, že se sejdeme, tak, jak jsme si psali. Na dálnici jsem si říkal že je to pro mě velká neznámá a jedu na dovolenou s lidmi které vlastně ani neznám. Na pumpu jsem dorazil včas a nakonec nás tedy bylo pět. Na sraz přijeli kluci , kteří si na netu dopisovali nejvíc. Těm jsem věřil nejvíce, že dorazí. Na cestu se tak vydaly motorky Triumph Tiger 900, 2x Honda XRV 750 Afrika Twin, BMW R 1150 GS, Suzuki DL 650 V-Strom. Na pumpě jsme se seznámili a chvilku jsme čekali, jestli náhodou nedorazí ještě někdo jako překvapení. Nikdo jiný nedorazil a proto jsme se vydali na cestu. Plánovali jsme jet přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko až do Kosova. 

Já jsem vlastně měl připravené motorky dvě, ale vzhledem k tomu že jedna nešla nastartovat, tak jsem musel povolat motorku druhou. Větší a vyrobenou právě pro tyto cesty.

Tady to všechno začalo. Na pumpě u Břeclavi.  Od této chvíle se budeme na cestě poznávat a doufat, že si jako motorkáři sedneme. 

Naše první bydlení bylo v Maďarském kempu, kde jsme byli sami. Po ránu jsme pak dále pokračovali dál už na území Srbska.

Teď nás čekal přejezd po dálnici přes celé Srbsko. Když jsme dorazili do města Niš, začalo se stmívat a tak jsme začali hledat kde složíme hlavu.

Měli jsme štěstí a nemuseli jsme dlouho hledat. Jezdili jsme kolem dokola, odchytla si nás nějaká slečna a nabídla nám nocleh v penzionu. Souhlasili jsme. Dozvídáme se, že čekala bandu motorkářů z Rumunska, kteří měli dorazit, ale mají jeden den zpoždění. Bydlení bylo dobrý. Šli jsme pak na pivo a něco k zakousnutí.

Hranice s Kosovem jsme přejeli v pohodě a bez front. Potkali jsme tady paní celnici ze Slovenska. Dala nám pár informacích a telefonní číslo pro případ nějakého problému. Na hranicích jsme museli pořídit zelenou kartu. Přesto, že na info cedulce stálo 10 euro na 14 dní, nás to stálo 15. Hádat se nemělo smysl, tak jsme karty koupili, abychom už byli za čárou. 

Náš první offroad, který nám nečekaně připravila navigace. Nám to ale nevadí a užíváme si cesty. Když jsme vyjeli na kopec, zjistili jsme, že okolo vede pěkná nová asfaltka. Jo, navigace občas umí překvapit.

Památník UCK 

Navštívili jsme i pomník padlých českých vojáku KFOR, kteří zde tragicky zahynuli při nehodě. 

Bývalá základna Šajkovac. Zavřená a nepoužívaná. Při našem příjezdu nás přišel pozdravit vrátný. Když jsme mu řekli, že jsme Češi, tak nás pustil dovnitř. Docela velký areál, který je teď nevyužitý.

Při hledání opuštěné vesničky, kde jsme chtěli přespat, jsme potkali stálo krav. Uhýbat jsme museli my. Měli jsme kontakt na Drahomíra, který umí trochu česky a ten nás měl pohostit a ubytovat.

Vesničku jsme našli a Drahomíra také, ale až druhý den ráno. Večer jsme přenocovali u jezera Liqeni i Batllavës u místního domorodce, na kterého jsme čekali u piva. 

Drahomír nám vyprávěl, jaké to bylo když se v Kosovu ještě bojovalo a jak hostil české vojáky z KFOR.

Kosovo polje je památník bitvy, která proběhla 15. června 1389 mezi srbskými a osmanskými vojsky. Monument je vysoký 25 metrů a je z něj pěkný výhled. 

Vypadá to jako nepoužívaná rozhledna, ale rozhledna to není. Je to údajně věž ostřelovačů.

Chvíli jsme se tady kochali pohledem.

I takto se dá v Kosovu bydlet. Je to penzion, ve kterém jsme strávili jeden den. Tak nějak neplánovaně. Celý den pršelo, tak jsme si udělali den volna. Zkontrolovali jsme naše stroje. Kousek od hotelu se nachází jedna z největších amerických základen s názvem Camp Bon Steal. 

Měli dohodu, že vše budeme objednávat pětkrát. Aby to bylo jednoduší.

Cesta k vodopádům byla po dešti pěkně blátivá a pneu jsme měli neustále zalepené a klouzalo to jako na ledě.

V Mirusha parku v centru Kosova se nachází několik vodopádů. Mají v průběhu času vytvořit kaňony a jeskyně. Řeka teče 10 km dlouhým kaňonem a vytvořila na něm 13 jezer s vodopády. Nejvyšší vodopád je mezi šestým a sedmým jezerem a má 22 metrů.

Největší elektrárna v obci Obilic u Prištiny. Na fotce vypadá zajímavě, ale všude kolem je měsíční krajina. V okolí elektrárny se těží uhlí a jeden z nejdelších pásových dopravníku dopravuje uhlí rovnou do fabriky.

Cestou zpět jsme jeli přes Černou Horu, kde jsme měli navštívit národní park Durmitor. 

Most Djurdjeviča Tara. Most se klene nad kaňonem řeky v délce 370 m a skládá se z pěti oblouků.

V Durmitoru nám počasí moc nepřálo a často pršelo. Přesto ale musím říct, že je tam hezky.

Na druhé straně se projíždí tunely a serpentiny vedou až dolů k řece.

Náš poslední kemp v Bosně a Hercegovině. Měli jsme tady pěknou chatku a dobrou večeři.

Při cestě domů jsme si dali místní specialitu. Kuchař nám toho přinesl opravdu hodně. Tak jsme se přejedli a pokračovali jsme směr domov.

Kosovo je malá země, tudíž byly přejezdy rychlé a měli jsme více času. Například na den volna. Kdyby jel Ondra, tak by cesta vypadala jinak. Určitě bychom se dostali do míst, kam my jsme nemohli, ale myslím si, a kluci určitě budou souhlasit, že se nám to povedlo na první dobrou. Pět chlapů, co se neznali se stali kamarády. Na cestě jsme neřešili žádné spory a vždy jsme se domluvili. Cesta se mi zaryla do paměti už jen proto, že byla jedna z těch delších. Když jsem se na cestu chystal, lidi povídali: "Ty jedeš do Kosova? Jsi blázen? Vždyť se tam válčí..." Přitom je to země klidná a lidi ve vesnicích jsou fajn. Známky po válce jsou určitě viditelné, ale jen proto, že země je chudá a opravy trvají déle. Vždyť válka skončila 10. června 1999 poté, co se jugoslávská armáda stáhla z oblasti, a Kosovo bylo dáno pod mezinárodní zprávu. Mě samotného by nenapadlo se do této země vydat. Díky tomu, že Ondra tam sloužil a chtěl se tam po šesti letech znovu podívat, jsem ji navštívil a jsem rád. Určitě mě těší i to, že jsem potkal bezva kluky se kterými se stýkáme dodnes. 

Video ke zhlédnutí:  

S motorkou na skok do Kosova

Děkuji za přečtení a sdílení